
Uslyšela kroky, neměla čas na zvednutí, ale alespoň si hlavu přikryla kápí, kterou mě na zádech. "Hej! Proč si utekla?" ozval se povědomý hlas. Neodpověděla, byla tak ponořená do vnímání jeho hlasu, že úplně zapomněla na svůj skicák... "Hele? Tos kreslila ty?" T-T- to jsem já! Jak si mě můžeš takhle dokonale pamatovat?" ptal se užasle. Ona jen pokrčila rameny. "Podívám se na ostatní kresby jo?" ptal se ačkoliv už bez odpovědi listoval jejím skicákem. "Polož to a běž pryč!" křikla a rychle se postavila. "Co je? Vždyť maluješ úžasně, ale kdo to na těch kresbách je?" řekl, a zamyšleně si kresby prohlížel. "To je má minulost, má přítomnost i budoucnost, stačí?" vyhrkla a vytrhla mu skicák z rukou.
Opět tam zůstal stát jako opařený a sledoval jak rychle utíá od něj. "Bylo mi to souzeno, ano bylo", opět si opakovala a přitom se schválně řízla do ruky medailonem. "Proč nemůžu být s ním?" ptala se sama sebe, aniž by si všimla, že je před ní jáma.
Padala a padala, až do padla do tmavé jeskyně. Moc se jí líbila, byla přesně jako ona, temná a chladná... vyndala zapalovač a párkrát škrtla až se zapalovač naplno rozsvítil. "Nový úkryt pro mě a mé kreslení", řekla si a sedla si na kousek kamene. Sklopila zrak a přemýšlela...





To je dost dobré!